Kristallklettersteig

Seewand u jezera Weissee

velmi zajímavá a hooodně složitá cesta, na které si opravdu užije i ten nejotrlejší ferratista.

Nejprve text z klettersteigatlasu a charakteristika:

Nad ledovcovým potokem je natažen lanový most a přímo na západním břehu se nastupuje do traverzu. Už v něm má člověk pocit, že pokud mu ochabnou ruce, spadne dolů do jezera. Potom se stoupá vzhůru žlutou, převislou stěnou. Opět následují náročné traverzy v kompaktní skále a po malých stupech se přes pilíř a převisi pokračuje dále nahoru. Jsou tady i tři nouzové výstupy ze stěny, v nichž visí lana připravená ke slanění. Nejobtížnější je ovšem konec cesty s třemi železnými žebříky. Nejprve se stoupá po svislém žebříku pod velkým střechovitým převisem, po kramlích se rozporem vyleze až k okraji převisu a pak je třeba se přehoupnout na převislý žebřík, který opět stojí hodně sil. Za třetím žebříkem je ještě nepříjemný traverz doleva a pak se postupuje přímo nahoru. Úplně na konci zajištěné cesty je velká bílá skála z křemene, podle níž je cesta pojmenovaná

Autorem tohoto textu je Albert Steinbacher, horský vůdce z Königssee.

KS 6-C .... je to jedna z nejtěžších cest vůbec. Ze svého pohledu musím říct že před druhým žebříkem to skutečně není sranda. Kdyby byla v charakteristice sedmička, myslím že by to odpovídala. Šestka je však maximum :-)

Nástup je možné zkrátit lanovkou. Ale kdo se chce víc protáhnout, vezme to pěšky. Parkoviště je v Enzingerboden. Příjezd od hlavní silnice v údolí Saalbachu z vesnice Uttendorf. Z parkoviště vystoupáme k mezistanici a pak dále k chatě Rudolfshütte (tedy spíš k horskému hotelu, kde i na záchodě automaticky teče teplá voda, která se samozřejmě vůbec nedá pít - příliš moc komfortu je fakt někdy na škodu).

Od hotelu je to ještě cca dvacet minut pěšky k nástupu na stěnu, která je na protějším břehu jezera.

Nástup je zajímavý tím, že k němu nevejde žádná vychozená cesta. Pouze starý, dřevěný ukazatel, který Vás volným terénem přivede z cesty zpět ke břehům jezera. Koukáte na lanový most. Člověk by čekal, že lanový most bude mít klasicky alespoň dvě lana, po jednom jdete, na druhém se jistíte... no není, lano je tam pouze jedno, což znamená, že buď musíte mít kladku na přejetí, nebo si vyšlápnete (jako my) o dost výše proti proudu potoka. Teprve tam je za vcelku velkého rizika možné přejít na druhý břeh. Pak se vrátíte zpět a teprve tam je možné si říct, jsem na místě. Ferrata tam skutečně je.

Variantou, pokud nemáte s sebou kladku, je možné nasadit sedák, na karabinu se pověsit a přeručkovat. Že by si to někdo lajznul bez zajištění a prostě přeručkoval ... nepochybuju.

První část cesty je skutečně na protáhnutí, ale pořád je to jen o rukách a na skále jsou i chyty, takže lézt v podstatě není problém. Navíc jste defacto pár metrů nad vodou, což znamená, že hrozí nebezpečí akorát tak od studené vody. Batoh se občas stává poněkud lehčím :-) Je dobré ho mít řádně upevněn, jinak Vám spadne ze zad do vody.

Občasně je potřeba použít více síly. Ale jinak lano v pohodě vede a zajišťuje tak postup i v poloze skoro leže. Odpočinete si na několika platech. Na tom posledním je skutečně dobré se pořádně vydýchat. Dorazíte ke prvnímu kolmému žebříku. Vede zde také poslední slaňovací lano. Ze svého pohledu jsem musel říct, že na konci prvního žebříku, končí skutečně legrace. Zkoumáte jak se co nejsnadněji dostat přes v podstatě dvojitý převis. Další žebřík je proti tomu prvnímu otočený o devadesát stupňů, avšak je o cca metr a půl výš a tento prostor je zajištěn dvěma ocelovými kolíky. Není to skutečně legrace se přes tento převis dostat a poprvé jsem zde vyzkoušel pád do úvazku. Kdyby se člověk nemusel precvakávat, možná by to přeběhl snadněji, ale takto se Vám stane, že než se dostanete výš, ruce se Vám rozklepou a pak jste rádi když visíte.

Chvíli jsem to rozdýchal a zkusil znovu, ono totiž nebylo moc volby, vísíte a defacto vzdát to skoro nejde. Přes převis se nedá rozumně dosáhnout na karabinu, abyste se odcvakli a třeba snad slanili. Cesta vede tedy pouze nahoru. Napodruhé jsem se už nohama dostal na žebřík. Vypadá to, že bylo vyhráno. Druhý převislý žebřík už pak jde slézt, přesto stojí opravdu dost sil. Třetí žebřík už je "jen" kolmý.

Následně pouze traverz po sice úsporném jištění, občas by mohlo být o kolík víc. Ale toto už je proti žebříkům banalita. Stejně jako se nyní zdá jako banalita v podstatě celý začátek této ferraty.

Na konci cesty je velký bílý kristal. Nečekejte však nějaký klenot jaký je např. v chodbě k hotelu Rudolfshütte, je to kus křemenné skály. Ale je to krása být nahoře.

Přidávám pár fotek:

lanový most na začátku: