Prokletije 2013 – Černá hora (Montenegro)

Letošní rok by byl pouze s jednou horoakcí, na víc asi letos nebude čas. 1.8. odjezd na dovolenou v podobě „přechodového“ zájezdu do Černé hory.

Stát je to zajímavý, trochu zvláštní pro středoevropana zatím neznalého balkánských poměrů a mentality. Lidé v podhorských oblastech (mohli jsme navštívit městečka Plav, Gusinje a Vusanje a pár dalších vesnic mají typicky jižanskou mentalitu. Nejsou svázání pravidly, každý si žije po svém a hlavně jezdí autem po svém (auto je v Černé hoře nejdůležitější dopravní prostředek)  a je to vidět ve zmatku, který pak nastává v ulicích. V autech je nejdůležitější hlavně funkční klakson – tím se zdraví na ulicích mezi sebou, mávají si... ostatní je pak dost nebezpečně objíždí a prostě zmatek. Lidé mají materiál, mentalita však už trochu pokulhává, domy jsou výstavní, ale ulice plné odpadků, které čas od času zapálí. Ceny o něco málo vyšší než v ČR. Lidé žijí hlavně z příjmů příbuzných v zahraničí. Vesnice, které jsme navštívili byly převážně muslimské, každá měla malou mešitu. V Murinu – kde jsme tedy jen nasedli do autobusu, ale byl křesťanský kostel. Vzorem by pro nás mohli být jejich silnice. I při přejezdu přes Srbsko musím říct, že nejhorší cesta byla po D2 z Brna na hranice. Pak už to šlo s kvalitou silnice nahoru.

První den po příjezdu (vyjeli jsme ve čtvrtek – ten den ale nepočítám) do černohorského městečka Gusinje jsme se hned večer (cesta z ČR busem trvala 22 hodin – za což hlavně děkujeme důsledným celníkům na všech hraničních přechodech) jsme se vydali pěšky na lehko asi 8 km do údolí Grbaja (asi 1000 m.n.m.), batohy se vší výbavou bylo možno si nechat odvést taxíkem až do údolí, kde jsme další tři noci spali ve stanech.

Hned první den v Grbaji jsme se mohli seznámit s místními obyvateli v salaši – paní prodávala snad vše možné domácí produkce. Bohužel zná taky slovo horská přirážka a to ne zrovna v malém měřítku. Kukuřičný chléb (nic moc), ovčí sýr – dobrý, rakii, kajmak (balkánská specialita – smetanová pomazánka – dobrá...ale...)... no proto asi mají tu rakii ... na dezinfekci :-)

Druhý den – ráno nalehko výstup na travnatý vrchol Volušnica – stoupání přes les vcelku lehké, dál pak přechod po travnatých loukách přes Maja Can na vrchol Talianka 2056 m.n.m. – sestup pak přes Albánské hranice. Závěr menší lyžovačka v suti.

Třetí den – ráno po cestě dál údolím a vlevo na skalnatější Karanfil – velká část stoupání vede lesem, pak se rovnou přešlo na skalnatější a už i širší plato která ve výšce cca 1800 m byla i pod sněhem – mačky ale nejsou potřeba, není to tak prudké – sníh přesto, že ale na něj svítí docela drží a netaje. (Hory Prokletije příliš vodou neoplývají, je vhodné si nést na celý den vodu s sebou). Před námi na ledu výš hluk až se hory otřásají – tři černohorci, ale hlasitostí vydají za armádu. Led končí miniskalkou na tři chyty. Pak už jen opět skoky po kamenech a po travnaté cestě až na vrchol. Jdeme pak ještě asi v 10 lidech na další vrchol – vyšší z Karanfilů (cca 2480 m.n.m.). Sestup pak až na sníh stejně – černohorci těsně za námi – my „lyžujeme“ opatrně, někteří i po zadku, oni nám tam však ukázali, jak se to dělá. Jízda na patě v telemarku, druhou nohu jaksi zkroucenou dozadu a „kormidluje“ – no prostě na potlesk.

Ze sněhu pak ještě sestup přes skalní bránu Šuplaja vrata, velké skalní okno, je tam i taková „miniferátka“ lano tam ale spíš překáží – pak opět sestup a v dalším údolí opět sníh s pěknou lyžovačkou, napodobit černohorce se ale neodvážil nikdo – jízda ale i tak byla super. Potom už jen docela dlouhý sestup až do Grbaji, byl hic, že by i mouchy padali za letu.

Čtvrtý den – ráno balíme na těžko a naše skupina přechodářů má namířeno přes hřeben Vezirovy brady (sedlo cca 1600 m). Den odpočinkový končí za vesnicí Vusanje – kde byl otevřený obchůdek – za normální ceny kupujeme místní chléb (taková větší a drolivější veka) a ovoce. Za Vusanje je pak krásný a obrovský pramen řeky Skakavice (jméno dostala ne podle toho, že by voda skákala, ale podle lučních koníků - těch je v celém Prokletije jako much) – z oka vyvěrá resp. vytéká docela solidní horská řeka. Zajímavostí je pak, že ve vesnici se v jednom místě propadá do podzemní jeskyně ve skále a pak zase vytéká. Oko je jedním z nejsilnějších pramenu v oblasti Prokletije. Jeho délka je 30 m a šírka 25 m. Ke středu hloubka narůstá a dosahuje 8 m. Spodní prameny krištálově čisté vody je možné vidět v místě největší hloubky. U pramene stanujeme opět další dvě noci.

Pátý den – jdeme nalehko na vrchol Maja Rosit – z celého zájezdu je tento vrchol nejvyšší – má 2520 m a je na hranicích s Albánií. Jinak nejvyšším bodem je ale vrch Jezerce – ten je ale přístupný pouze z Albánské strany – ale výhled na něj byl vícekrát.

Na vrchol opět lesem, poté trochu obtížnější část po velkých balvanech – sesuv, cestu nikdo nijak nepřesměroval, ono všeobecně jsou cesty v Prokletí málo chozené, takže tam to bylo lehce obtížnější – někde byl i trochu problém s padajícími kameny, postupovat bylo nutné opatrně, aby to pro někoho níže neskončilo špatně... pak ještě přes průrvu kterou se sypala suť – přejít se to ale dalo. Dál docela dlouhý pochod, přes travnaté louky a kameny, až do sedla pod hlavní vrchol, pak ještě cca 300 výškových metrů, pěkná diretisima... myslel jsem, že vypustím duši, ale dal jsem to - všichni jsme to dali. Vrchol krásný, výhled 360 stupňů. Obrázek výše je panorama, když si pravý tlačítkem kliknete a dá se uložit tak se uloží a pak ho lze zobrazit celý.

Zpět měla být voda u starých (dnes už nepoužívaných) kasáren – bohužel vyschlý pramen. Dojít dolů až k prameni bylo trochu na morál. Koupačka v prameni (voda cca 5 stupňů) to pak jistila.

Šestý den – balíme opět na těžko – přechod přes Maja Borit je nejdelší etapa. Cesta až do kempu v Plavu cca 27 km dlouhá a stoupá se až do 2100 m (Vusanje je ve výšce 1025 m). Docela to ale šlo, nahoře na planině bylo borůvek až hamba, krásné prostředí, v horách klídek. Sestup do Plavu pak po lesní silnici dlouhý, dlouhý... no došli jsme. Plav – masakr, doprava hamba mluvit. Jsou tu ale obchody, kavárny, dokonce i dvě restaurace, kde vaří... jedna zajímavá bohužel plná, takže končíme v pizzerii.

Sedmý den – volno někteří využívají ke koupání v jezeře (i já). Jiní fakultativně výlet k Hridskému jezeru (dodávkou nahoru a pak po svých dolů – ale podle mapy i cedulí to bylo na 6 hodin – protože byl svátek, tak lidi jeli dodávkou až kolem dvanácté hodiny – no přišly až večer – takže to až tak odpočinkový den nebyl – proto jsem se nezúčastnil), jeden „blázen“ si zašel na blízký vrchol (do cca 1600 m).

Osmý den – ráno balíme, věci dáváme do busu, nalehko jdeme na opuštěný Visitor – po silnici to je únavné, pak se cesta odbočí a stoupáme, nástup docela ostrý, je to řekl bych ne po cestě vodním korytem. Pak louka a les (pohoda). Nakonec jsme se nějak ztratili – ono tam spíš chodí stejně jen jednou za rok češi, prochozeno to tam všeobecně moc nebylo. Trochu džungle, ale nakonec jsme cestu opět našli a došli jsme přes sedlo a pak až na vrchol, travnatý, opět ze sedla docela příkré, nějakou alpskou klikatici moc tady nejde čekat, jde se prostě přímo. Z vrcholu Visitoru (2210 m. n. m.) je pak krásný výhled, skoro jako z letadla, na Plav a jezero. Vidíme i na kemp, kde jsme předtím dvě noci spali.

Zpět pak přes Visitorsko jezero, pěkné osvěžení, koupačka mě docela postavila na nohy. Pak už se jen sesypat do vesnice Murino, tam pro nás přijel bus a jeli jsme do sedla Trešněvik (další den už se šlo pohoří Komovi).

Devátý den – vstáváme, opět do krásného dne, počasí zatím bylo na jedničku (možná až moc horko). Večer po příjezdu do sedla jsme si dali v hospůdce večeři, konečně místní speciality – ne pizza. Maso na grilu bylo výborné.

Přes planinu Šťavna – cca 1800 m. se dostáváme až pod samotné Komovi – ty tvoří dva hlavní vrcholy Kom Vasojevički (na obrázku blíže) a vzdálenější Kom Kučki (je 2487 m. - vyšší asi o 20 metrů než Kom Vasojevički - na ten jsme šli). Přechází se k němu traverzem pod prvním vrcholem. Od sedla je to pak už kamenité, malinko i lezení – Vasojevički je podle průvodce jen choďák, takže nás deset jde na Kučki... a rozhodně nelituji, byla to krása. Počasí se trochu kazí, jednou i spadlo pár kapek, ale vše v normě... zpět stejnou cestou... v borůvkách se opět dalo ležet, strašně jsem se jich přejedl... a to jsem ještě nevěděl, že to co bude následovat bude brutálně velká miska fazolového guláše s klobásou a slaninou, s chlebem, salátem a pivem Nikšičko, a to grátis... no prostě trefa. Na planině Šťavna totiž pořádají každoročně pochod na Vasojevički... lidí bylo hodně, přitou už jich v době našeho příchodu z Kučki, asi bylo hodně pryč. Ti od nás co šli na Vasojevičky ale potvrdili zástupy na vrchol, čekalo se tam prý až 500 lidí... no ještě, že jsem šel na ten Kom Kučki. Halo, halo... proč je koček málo... a tak volám jako hrom, vylezli jsme Kučki Kom.

No a pak to začalo ... co? No přece pršet... docela úprk... jeden z průvodců (Petr - kdo jiný taky, že?) pak za běhu otevřel „kufr“ jedné odjíždějící dodávce a naskočil... v mžiku nás tam jelo 13... a dobře jsme udělali, kdybychom to šli pěšky tak síla... slejvák, že nebylo ani vidět. Na Trešněviku se řidiči dodávky odměňujeme českým pivem (z autobusu, zásoby ještě jsou). Pak busem přejíždíme přes Kolašin, kde v marketu nakupujeme chleba a přejíždíme do Jezerine (v zimě je to lyžařské středisko Kolašin).

Desátý den – vystupujeme nalehko nahoru do nár. parku Bjelasica – večer pršelo a počasí jakž takž, v cca 1800 m. už jsou mraky. Že by konečně taky nějaký vrchol v mlze? ... Dá se jít ale kompletně pod vrcholy s tím, že se přejde planina Bjelasica bez nejvyšších vrcholů – na ty je tam odbočka. No ale když jsme došli pod nejvyšší vrchol Crna glava (2163 m.)... ještě bylo stále pod mrakem... asi 15 lidí se rozhodlo jít na vrchol. Přece si poslední den nenecháme ujít nejvyšší vrchol Bjelasice. A ejhle „bohužel“ nás neminulo vyčasení a nahoře opět docela slušná viditelnost. Takže nakonec žádný vrchol za deště nebo v mlze se nekonal. Vše za slunečného počasí. Sestup pak opět na „magistrálu“ Bjelasice a pak k salaši (kde se zatím uvelebil zbytek skupiny). Před salaší už na nás čekal až srandovní nahaněč... prý že nám ukáže nejkratší cestu k salaši... už ji měl krásně vychozenou, je vidět, že se snaží... upozorňoval nás na to, že si máme dát pozor, že větvičky píchají, že na cestě leží „ee“ od krávy... pak jestli se nebojíme po svahu, nebo jestli si to obejdeme delší okružní cestou... no legrace... člověk by si řekl... my nejsme ořezávátka z Podgorice.

Na salaši si dáváme sýr, pršut... super, bereme si i domů, tak kvalitní se tady nekoupí... a za tu cenu už vůbec ne – Chleba měli jak bábovku... nejlepší, co jsem tam za celou dobu jedl... tahle zastávka se vyplatila.

Pak ještě asi 800 m. dolů k Biogradskému jezeru – tohle mě dostalo, aut jak na Václaváku – je to rekreační oblast. Krátká koupačka v jezeře (voda docela teplá) a odjezd busem do ČR. Cesta zpět byla rychlejší... 18 hodin.

Zájezd super. Počasí vyšlo, naprostá spokojenost... na závěr dodávám vše pod vedením super cestovky Alpina